1.3 Zvláštní aspekty ekologie a ochrany přírody oderské říční krajiny

Hydrologie

Plocha povodí Odry činí celkem 118 861 km² (Ausschuss, 1896). Dělí se mezi Českou republiku (6%), Polskou republiku (89%) a Spolkovou republiku Německo (5%) (mapa A2). Odra pramení v Oderských vrších na severní Moravě v nadmořské výšce 632 m.

Podle první systematické studie o Odře (Ausschuss, 1896) je tato dělena na: Pramennou, Horní, Střední a Dolní Odru.

• Pramenná Odra sahá od pramene (český km Odry 127,5) po ústí Olše (český km Odry 0 resp. polský km Odry 27,7) na hranicích mezi Českou republikou a Polskem. Tento úsek je dále dělen na tři části, hranice se nacházejí při zaústění Luhy (km 77) a Opavy (km 17,5).
• Jako Horní Odra je označován úsek od Olše (polský km Odry 27,7) po ústí Widawy (km 266,9), ústí Nysy Kłodzké (km 181,3) dělí úsek na dolní a horní tok Horní Odry.
• Střední Odra zahrnuje část od ústí Widawy po ústí Warty (km 617,6) a je ústím Odrzyska (Stara Odra) (km 433,2) rozdělena na horní a dolní tok.
• Dolní Odra popisuje úsek od ústí Warty až po ústí Odry do Stettiner Haff/ Zalew Szczeciński (km 762).

Podle nového zpracování MKOO (IKSO, 1999) je jako Horní Odra označován úsek od pramene po ústí Nysy Kłodzké (rozdělen ústím Olše na horní a dolní tok), jako Střední Odra je označován celý úsek mezi ústím Nysy Kłodzké a ústím Warty, Dolní Odra odpovídá výše po- psanému ohraničení.

Obě dělení se v principu neliší. Oběma je společné odlišení úseků ústím Olše, Nysy Kłodzké a Warty. Pro další pojednávání v tomto Atlase jsou uvedená dělení bezvýznamná a proto nejsou i přídavná jména horní, střední, dolní (Odra) použita jako vlastní zeměpisná jména.

Povodí horní a střední Odry zaujímá plochu 53 536 km², na 5/6 z 855 km dnešní délky toku. Povodí největšího přítoku Warty (54 529 km²) leží celé na polském území. Povodí dolní Odry má plochu 10 769 km² (Dubicki et al., 1999).

Průměrný roční odtok na vodočtu Hohensaaten-Finow (km 665) činí zhruba 17 mld. m³, což odpovídá průměrnému průtoku 540 m³/s nebo také zhruba 30% celkových srážek (Dubicki et al., 1999). Z toho je ovšem jenom 320 m³/s z Odry nad ústím Warty. Warta s 224 m³/s přivádí ze stejně velkého povodí asi 40% celkové odtoku. Spezifický střední odtok leží pod 5 l/s/km².

Podle údajů LUA Brandenburg činí střední odtok na vodočtu Hohensaaten-Finow (poslední reprezentativní profil pro celkový odtok, 109 564 km² povodí) 521 m³/s (roční řada 1921-1996, bez 1945). Přitom tato hodnota pro zimní půlrok (1. listopad až 30. duben) je 608 m³/s, pro letní (1. květen až 31. říjen) je 435 m³/s. Podobné hodnoty platí i pro vodočet Eisenhüttenstadt (km 554; 52 033 km² povodí) 304 m³/s střední odtok, resp. 348 a 260 m³/s pro zimní a letní půlrok. Průměrný celkový roční odtok v profilu Hohensaaten-Finow činí zhruba 17 mld.m³, což odpovídá průtoku cca 540 m³/s za střední vody, nebo také téměř 30% celkových srážek v území (Dubicki et al., 1999). Z tohoto množství připadá na Odru (před ústím Warty) jen 320 m³/s. Warta přináší ze stejně velkého povodí 224 m³/s, to je 40% celkového odtoku. Průměrný specifický odtok na vodočtu Hohensaaten-Finow je 5 l/s/km², na vodočtu Eisenhüttenstadt je o něco vyšší a činí 5,8 l/s/km².

Přestože se střední průtok od česko-polské hranice (po zaústění Olše asi 55 m³/s, u KoŸle asi 80 m³/s a pod ústím Widawy asi 170 m³/s) zřetelně postupně zvyšuje, liší se nejvyšší povodňové průtoky zřetelně méně. Částečně se mohou na horní Odře dokonce vyskytovat vyšší špičkové hodnoty, ovšem při zřetelně strmějších a kratších povodňových vlnách.

Klimaticky je povodí Odry označováno jako přechodné území mezi atlantickým a kontinentálním podnebím. Zimy mohou být velice studené. Ledové jevy na Odře se vyskytují mnohem častěji než na Labi. Na vodočtu Hohensaaten-Finow na dolní Odře bylo (řada 1901-1990) registrováno 44 dnů s ledovými jevy ročně, z toho 30 dnů s ledovou pokrývkou

Ve větší části povodí dosahují souhrné srážky 500 až 600 mm, na hřebenech středohoří činí souhrnné srážky 1000 až 1300 mm. Srážkově nejbohatší měsíc je červenec, srážkově nejchudší únor.

Vysoké vodní stavy na dolní Odře převládají v jarním období. Často jsou spojeny s ledochodem nebo s překážkami v odtoku vody způsobenými zpětným vzdutím následkem větru v Zalewu Szczecińském. Na horní a dolní Odře se vyskytují zvýšené vodní stavy v březnu v důsledku tání sněhu. Povodně, částečně s dlouhým trváním na střední Odře, je třeba očekávat v letních měsících. Je třeba zdůraznit, že na vodočtu v Bohumíně letní povodňové stavy jsou zřetelně vyšší (v průměru více než dvakrát) než zimní. Průměrná dotoková rychlost povodňové vlny činí 7 až 10 dnů mezi vodočtem Miedonia (km 55,5) a hraničním německo-polským úsekem a další dva dny až do Schwedtu (km 695).

Vedle toho je třeba připomenout, že souvislé měření a vyhodnocování hydrologických pozorování začalo teprve v polovině 19. století.

Letní povodně jsou vyvolávány vydatnými srážkami ve středohořích. Podobné jevy byly v posledních 110 letech pozorovány několikrát (IKSO, 1999). Povodeň v červenci a srpnu 1997 byla největší během 20. století (Grunewald et al., 1998). Výška srážek v Moravskoslezských Beskydech dosáhla přitom více než 500 mm během tří dnů.

Aby bylo možné zvážit jak se odrážejí vlivy vodního režimu v ekosystému řeka-niva, je nutné uvést ještě další veličiny.

Z měření hlavních hydrologických veličin na vodočtu Eisenhüttenstadt (1921-1996) je zřejmé, že nejvyšší průtoky vztažené na středně nízkou, nízkou a středně vysokou vodu se pravidelně vyskytují na konci zimního nebo začátkem jarního období (Obr. 1). Toto je charakteristické pro celou Odru s vyjímkou nejvýše ležícího úseku. Rozkolísanost průtoků je vysoká, což je vysvětlitelné především zvláštní situací (fenomén srážek) a charakterem jižní části povodí (přítoky z vysokých poloh jsou krátké toky).

Pro větší část Odry, zejména ve středním úseku, platí, že teprve při středně vysoké vodě jsou zaplaveny části nivy, z dlouhodobého pohledu, nejčastěji na začátku vegetační sezóny v březnu. Povodně, které zaplaví větší část nivy se nevyskytují každoročně a pod ústím Warty trvají několik dnů až dva týdny. Výjímku tvoří extremně vysoké vody jako v létě 1997. Současně mají ale extremní vody během vegetačního období mimořádný vliv na dlouhodobý vývoj lužních biocenóz, neboť přispívají k selekci cizích druhů na nivních stanovištích.

V dlouholetých řad měření vysokých vod je nápadné, že se neprojevuje žádná zřetelná roční dynamika průtoků. Při hodnocení kratších řad (např. 1981-1996) vynikají jasná maxima v únoru/březnu a letních měsících červenci a srpnu. Četnost extremně vysokých vod je velmi nepatrná, nad profilem Eisenhüttenstadt se přitom koncentrují vysoké vody do letního období na rozdíl od zimního. Tato tendence se zvyšuje směrem na jižní úseky. V posledních 50 letech byla opakování zimních povodní v intervalu delším než 5 roků naposledy zaznamenána v roce 1947 (IKSO, 1999).

Existuje málo spolehlivých dat o režimu splavenin a plavenin. Pro dolní Odru v oblasti Hohensaaten se udává transport zhruba 200 000 tun plavenin a asi 400 000 až 500 000 t splavenin ročně (Schmidt, 1998; IKSO, 1999). Je třeba zdůraznit, že se jedná o systematická měření za relativně krátké období. Pro Odru je charakteristické, že transport plavenin je silně závislý na rychlosti proudu. Tzn., že při vyšších rychlostech proudu je zvýšený podíl splavenin trasportován jako plaveniny. Plaveniny se v celém úseku střední a dolní Odry vyznačují za-stoupením jemného písku, jehož velikost zrna je částečně až o jeden logaritmický řád menší než v Labi.

Říční morfologie

S výjímkou nejhořejších 50 km pod pramenem teče Odra většinou několik kilometrů širokými údolími.Tato široká údolí byla vytvořena ledovcem a byla formována během dvou nebo více fází zalednění.

Víceméně rovné severovýchodně probíhající údolí ústí severně od Ostravy do velké kotliny, ze které opět pokračuje severozápadním směrem. Až po tuto změnu směru přibírá Odra tři, zhruba stejné vrchovinové přítoky. Řeka prolamuje u Krapkovic poslední výběžky vysočiny. V další, rovněž přímé části údolí, se vlévá největší a nejdůležitější přítok horní Odry - Nysa Klodzka. V oblasti Wrocławi vstupuje údolí Odry do prvního ze čtyř velkých východo-západně probíhajících praúdolí. První, nejjižnější se jmenuje praúdolí Wrocławsko-Magdeburské. Po té probíhá údolí směrem západním a prolamuje se do dalšího severněji položeného Barycko- Głogowského praúdolí. V podobném sledu navazují Warszawsko-Berlínské a Toruńsko-Eberswaldské praúdolí, vždy s průlomovým úsekem na přechodech. Všechna praúdolí se vyznačují zvláště nepatrným spádem, šířkou a plochostí dna, které je převážně pokryto písky. Naproti tomu výrazně vyšší spád má údolí v průlomech. I když část údolí jižně od velkých praúdolí má přibližně charakter jako průlomové trasy, jsou patrné rozdíly v sedimentech. Dynamické přítoky ze středohoří do oderského údolí přinášejí nebo alespoň přinášely hrubší sedimenty.

Již z tohoto krátkého popisu průběhu celého údolí je zřetelné, že údolí Odry nemá a v žádném případě ani nemělo jednotné říčně-morfologické vlastnosti. Říčně-morfologické procesy formují vedle hydrologického režimu, režimu sedimentů a biologicko-chemických procesů základní prvky říčně-nivního ekosystému a tím i příslušná rostlinná a živočišná společenstva.

Poněvadž dnešní stav je výsledkem staletí trvajících lidských zásahů do říčního systému, které vedly k výrazným změnám v přirozených pochodech, nelze při hodnocení přírodních říčně- morfologických vlastností opomenout historické mapy. Takové analýzy musí ale zahrnout také další parametry, jako geologii, spád údolí, složení sedimentů, hydrologické poměry atd.
Překládání meandrů v CHKO Poodří

K mapám je třeba podotknout, že už bohužel nemohou zobrazit stav, který existoval před zahájením osídlování a před plošným mýcením lesů. V principu jsou to dokumenty doby z počátků úprav toků, kdy již většina luhů byla zemědělsky obhospodařována a mnohá sídliště lokálně zasáhla do řečiště a tím pozměnila morfologický vývoj Odry. Nejvýraznější změny jsou zřejmé v tvorbě silné vrstvy povodňových hlín. Ta se vytvářela z vazkých jemných glaciálních sedimentů odnesených z odlesněných území. Tento proces byl na začátku jistě nejúčinnější na horní Odře v úseku nad Wrocławí s řadou dynamických vrchovinových přítoků. Slabší byl v níže položených navazujících říčních úsecích praúdolí. Jak dalece tvorba povodňových hlín změnila původní vztahy a pochody, by bylo teoreticky možné zpětně vystopovat. Poněvadž jsou tyto změny ale nevratné, nemají pro další pojednávání význam.

Již na nejstarších historických mapách má řeka mnoho zákrutů a meandrů skoro ve všech širokých úsecích údolí. Před narovnáním toku bylo meandrování zvláště výrazné v těchto úsecích: V celé české části a dále až po Wrocław (s vyjímkou krátkého zúžení u Krapkowic), v prvním průlomovém údolí u Œcinawy, ve druhém průlomovém údolí u Nowé Sóli (před ústím Obra-kanálu až skoro po ústí Bóbru) a dále jen omezeně nad ústím Lužické Nisy. Lokálně silně vyvinuté meandry v úseku mezi Hohensaaten a Szczecin je třeba považovat za zvláštní případ. Řeka je označována za meandrující, jestliže délka toku přesahuje více než o 50% délku údolí (DVWK, 1997). S výjímkou průlomových údolí je nápadné, že Odra v celém podélném profilu zřídka meandrovala v celé ploše svého údolí.

Z původního přírodního charakteru Odry zůstaly dnes zachovány jenom zbytky. Díky nesčetným průpichům a narovnáním bylo ztraceno více než 20% původní délky toku, místy dokonce 30% např. mezi Ostravou a Krapkowicemi, nad Wrocławí a ve výše zmíněných průlomových údolích. V plochých praúdolích s malým spádem dosahují ztráty zkrácením často jen 10%. Odra tam má charakter "vinutého" toku (poměr mezi délkou toku a délkou údolí je mezi 1,25 - 1,5) nebo "přímého" toku (poměr menší než 1,25). Dnes je možné v celém úseku mezi Ostravou a Szczecinem hovořit jenom o "přímém", místy i o "vinutém" toku.

Spád toku je dnes přes mnohá narovnání koryta právě v příkřejších průlomových údolích značně vyrovnán, a to z důvodů vícerých úprav. Od Ostravy až po ústí Warty (včetně vzdutého úseku) činí v průměru 27 cm/km (IKSO, 1999), pod městem Schwedt je nižší než 5 cm/km. Pouze jižně od Ostravy, kde Odra poprvé vstupuje do širokých údolí, dosahuje spád až 80 cm/km.

Rys.1: Průtoky v Odře na vodočtu Eisenhüttenstadt (km 554) v období 1921 - 1996

Tento posledně jmenovaný jižní úsek je jediným zachovalým meandrujícím úsekem Odry (leží v území CHKO Poodří). Zařazení do této kategorie se nezakládá pouze na poměru délky řeky k délce údolí, ale také na zřetelném volnému pohybu řečiště. Na mapě A3 je zřetelně vidět změny, které mohly nastat říčně-morfologickými procesy během několika desítiletí (1940 až 1987). Také další důležité faktory jako vodní režim (typická dynamika průtoků a vodních stavů, zaplavování) nebo typický trasport sedimentů jsou zde narušeny.

Na tomto příkladu lze ukázat jaké četné, rozdílné základní formy biotopů a existenčních podmínek pro organismy mohou být při takových procesech vytvořeny:

• Erozí se v nánosech povodňových hlín ve výsepech říčních zákrutů tvoří stále nové strmé břehy, které jsou využívány břehulí obecnou a ledňáčkem obecným ke stavbě hnízdních úkrytů,
• pravidelně překrývané násypy sedimentů (ze štěrku, písku, jemných substrátů) na břehů jesepů jsou hnízdními biotopy kulíka říčního a pisíka obecného, pokud tato otevřená stanoviště neosídlí rychle klíčící a rostoucí vrby a topoly nebo dočasně i společenstva vysokých bylin,
• oddělená říční ramena, která po určitou dobu přetrvávají jako slepá ramena se postupně různě rychle zazemňují a stávají se mrtvými rameny, na kterých se mohou vyvinout společenstva rákosin,
• v řečišti se stále střídají mělké, rychle protékající úseky s klidnými výmoly ("riffles and pools"), které jsou vhodnými biotopy pro různé druhy ryb.

Formováním meandrů jsou za přirozených podmínek zasaženy i lesní porosty. K tomu je třeba poznamenat, že by v nivě Odry jistě dominovala lesní společenstva, kdyby se vegetace mohla vyvíjet bez lidských zásahů, čili kdyby vznikala tzv. potenciální přirozená vegetace (Matuszkiewicz et al., 1995).

Stromy zanesené erozí do říčního koryta zvyšují nejenom rozmanitost biotopů, ale slouží mnohým druhům po dlouhou dobu jako podložka nebo úkryt. Zánik stromů je ale pouze začátek trvale se opakujícího vývoje nových lesních společenstev. Ten se může případ od případu lišit v závislosti na podmínkách záplav (mezi jinými trvání, výška, sezonnost) a dalších faktorech.

Využívání takových ploch, tzn. lesních a trvalých travních porostů, nemusí za příslušného přizpůsobení být pro výše popsané procesy zvláště nepříznivé.

Nížeji po toku od tohoto relativně zachovalého úseku, nalézáme většinou jenom fragmenty přírodních říčně-morfologických elementů. Rozhodující a dlouhodobě nejvýznamnější příčina spočívá v nemožnosti bočního pohybu říčního koryta v celém, vzedmutém i volně tekoucím toku. Vznik dalších slepých a mrtvých ramen je znemožněn. Jedinou výjímkou zde bylo protržení meandru v polsko-českém hraničním úseku s opevněnými břehy za extremní letní povodně v roce 1997. Většina zachovaných slepých a mrtvých ramen jsou zbytky bývalých úprav toku a jsou v závislosti na podmínkách zaplavování v mezihrází a v zahrází vystaveny rychlejšímu nebo pomalejšímu zazemňování a stárnutí.

Tyto morfologické procesy by byly za přirozených podmínek v "přímých" až "vinutých" úsecích v praúdolích a v celé Odře pod ústím Lužické Nisy méně výrazné v tvorbě a překládání meandrů. Spíše by docházelo k vytváření ostrovů a bočních ramen a k dynamickým změnám říčního dna (viz také Praca zbiorowa, 1972). Na okrajích širokých údolí rovnoběžně tekoucí přítoky vytváří vlastní menší morfologické struktury a to mnohdy více kilometrů od hlavního řečiště Odry. Výsledné formy mají podobné spektrum typů biotopů, lišících se pouze v kvantitativním zastoupení jednotlivých typů. Existující průběžná úprava toku pomocí výhonů brzdí však i v těchto místech morfologický vývoj.

Bez zmínky by také neměly zůstat nekalkulovatelné morfologické účinky ledových zátarasů, které mohou vést ke spontánním změnám řečiště. Právě přechody ze širokých praúdolí do průlomových údolí podléhaly takovým účinkům nejčastěji. Od doby existence souvislé regulace koryta výhony jsou tyto jevy vyloučeny.

Stavba ochranných hrází zamezila zaplavení velkých ploch. Výsledkem jsou kratší povodňové vlny a vyšší hladina vody v současné nivě. Tím vyvolaná vyšší dynamika působí často negativně na dnové a břehové struktury, neboť říční koryto je většinou stabilizováno. Sedimentace pevných látek se koncentruje v zachovalé současné nivě a může vést k jejímu významnému zvyšování. Přitom může v úsecích stabilizovaných výhony docházet sekundárně k malým nátržím břehů ve výhonových polích. Poslední jev lze ještě pozorovat v dolních částech Odry, kde nánosy jemných sedimentů jsou málo zpevněny.

Kvalita vody

Pojednání o stavu kvality vody je záměrně omezeno na základní informace nepostradatelné pro celkové propojení. Detaily lze nalézt v poměrně aktuální, shrnující zprávě Mezinárodní komise pro ochranu Odry (Dubicki et al., 1999).

V České republice se používá pro vyhodnocení jakosti vody 5 tříd (ČSN 75 7221, 1989), v Polsku 3 třídy a kategorie nadměrně znečištěné vody (Rozporzšdzenie, 1991), v Německu se používají 4 hlavní a 3 přechodné třídy (LAWA, 1996). Vzhledem k rozdílné klasifikaci nedošlo dodnes (září 2000) k jednotnému vyhodnocení kvality vody pro celou Odru. Také v hraničním polsko-německém úseku není s odvoláním na společnou komisi pro hraniční vody (Deutsch-Polnischen Grenzgewässerkommission, 1999) takové třídění použito.

V české části povodí Odry (tzn. území Lužické Nisy v Česku zde není zahrnuto) bylo v roce 1998 do povrchových vod odvedeno zhruba 225,2 milionů m³ odpadních vod. Z toho připadlo 88% na vyčištěné odpadní vody. V roce 1998 (Povodí Odry, 1999) odpovídal podle kyslíkových ukazatelů (skupina A) celý studovaný úsek české Odry III. třídě (čistá voda). Podle ukazatelů skupiny B (mimo jiných jsou zahrnuty i NH4-N, NO3-N a celkový P) ležel nejjižnější úsek ve III. třídě čistoty, od říčního km 57 do Bohumína v V. třídě (velmi silně znečištěná voda). Podle ukazatelů skupiny C (mimo jiných jsou zahrnuty i chloridy a sírany) lze zařadit Odru až po Ostravu do I. třídy (velmi čistá voda), od Ostravy po Bohumín do II. třídy (čistá voda). Koncentrace těžkých kovů v jižním a středním úseku až po Ostravu odpovídaly III. třídě, pod Ostravou IV. třídě (silně znečištěná voda). Čistá voda (II. třída) je pouze v horní části Odry a jejich přítoků.

V posledních letech (1993 - 1998) se kvalita povrchových vod zlepšuje, především pokud jde o kyslíkový režim a zasolení severního úseku mezi Ostravou a Bohumínem.

V polském úseku vypouštěly bodové zdroje 1061,4 milionů m³ odpadních vod ročně, z toho připadlo 85,9% na vyčištěné odpadní vody. Vyhodnocení stavu z roku 1998 (úsek Odry mezi obcemi Chałupki a Szczecin) na základě kyslíkového režimu ukazuje, že podle rozpuštěného kyslíku úsek náleží do I. třídy (voda vhodná pro přípravu pitné vody a život lososovitých ryb).

Podle BSK5 nepřekračuje koncentrace v hraničním profilu Chałupki (km 20) hodnoty II. třídy (voda vhodná pro rekreaci, průmysl a život kaprovitých ryb). Pod ústím řeky Psina (km 41,3) se situace přechodně na 14 kilometrech zhoršuje na III. třídu (voda vhodná pro průmysl a závlahy). Mezi Gliwickým kanálem (km 98,1) a obcí Polęcko (km 530) odpovídá II. třídě, mezi obcemi Widuchowa (km 703) a Szczecin opětovně III. třídě.

Podle ukazatelů zasolení patří úsek mezi Widuchowa a Szczecin I. třídě. Celý střední tok Odry náleží do II. třídy, má ale silně zasolené části (III. třída a kategorie nadměrně zasolených vod) v oblasti ústí přítoků z dolů Horního Slezska.

Koncentrace biogenních prvků (dusíkaté sloučeniny, rozpuštěné fosfáty a celkový fosfor) ukazují nadměrně znečištěnou vodu ve třech úsecích. Koncentrace živin překračují III. třídu mezi obcí Chałupki a ústím řeky Smortawa (km 223,8), mezi městy Wrocław a Brzeg Dolny (km 285) a v úseku od ústí Warty (km 617,6) po Szczecin (celková délka 370 km). Ke III. třídě patří úseky mezi ústím řeky Smortawy a městem Wrocław, mezi obcemi obcemi Brzeg Dolny a Głogów (km 395) a mezi Frankfurt an der Oder (km 585) a ústím Warty (celková délka 171 km). Na zhruba 200 kilometrech mezi obcemi Głogów a Frankfurt an der Oder je II. třída.

Koncentrace těžkých kovů v profilu Chałupki zřídka překračily hranice III. třídy. Pod městem Raciborz (km 50) se drží v hranicích I. nebo II. třídy.

V německé části povodí dosáhlo celkové množství odpadních vod odváděných do recipientů 80,9 milionů m³ za rok (Dubicki et al., 1999). Popis jakosti vod se vztahuje ke společnému německo-polskému úseku mezi obcemi Ratzdorf (km 542) a Widuchowa (km 703) a na Westoder (D). Koncentrace rozpuštěného kyslíku je vysoká, v roce 1998 nedošlo k žádným kritickým situacím hodným zmínění (Deutsch-polnische Grenzgewässerkommission, 1999).

Zasolení v hraničním úseku se postupně snižuje. Za místní zvýšení jsou zodpovědny přítoky (Lužická Nisa a Warta). Koncentrace amoniakálního dusíku v jižní části hraničního úseku až po Słubice (km 585) jsou vyšší na polské než na německé straně. Pod soutokem s Wartou se koncentrace vyrovnávají. Koncentrace celkového fosforu jsou vyrovnané, přičemž ale existují rozdílly mezi oběma břehy. Celkově lze úsek označit jako živinami zatížený.

Biogeografické a geobotanické aspekty

Říční údolí hrají všeobecně velkou roli jako biokoridory, kterými se šíří organismy. Tím mohou přispívat ke genetické výměně mezi různými přírodními územními celky. Uvnitř říčních údolí mají zvláštní význam toky a jejich nivy. To souvisí na jedné straně s vysokou rozmanitostí biotopů (otevřené štěrkové, pískové a bahnité náplavy, strmé stěny, lesní porosty, křoviny, rákosiny, vysokobylinná společenstva atd.) na úzkém prostoru, na druhé straně s vodním prostředím, které umožňuje transport rozmnožovacích orgánů rostlin (diaspory) jako jsou semena, plody, podzemní výhonky atd, ale také drobných živočichů na plovoucím dříví. Diaspory, jakož i transportovaní malí živočichové nacházejí v mnohotvárné mozaice lužních stanovišť - zejména na pionýrských stanovištích s malou konkurencí - vhodné podmínky k osídlení. Odtud se pak mohou šířit dále do přilehlé kulturní krajiny.

Jestliže jsou tyto říční koridory ve střední Evropě orientovány více nebo méně ve směru sever-jih, tak splňují, kromě jiného, další důležitou funkci - umožňující stěhování jihovýchodně a jižně rozšířených druhů, tedy panonských, (sub-)pontických (sub-)mediteránních geoelementů. Tímto fenoménem se vyznačuje i Odra, i když ne v takové míře jako Labe (nebo dokonce Rýn). Je to zarážející, neboť přinejmenším migrace ponto-panonských a východomediteránních druhů do Labe a Odry by mohla být úspěšná především z Velké uherské nížiny, resp. přes údolí Moravy z Vídeňské pánve. Odtud by mělo být překonání Moravské brány do oderského údolí snadnější než překonání Českomoravské vrchoviny do území České tabule, která je odvodňována do Labe. Kromě toho mohly nemnohé (sub-)pontické druhy z lesostepí a stepí dnešní Ukrajiny najít cestu podél vnějšího karpatského oblouku. Přesto je údolí Labe na takové druhy bohatější.
Pískové náplavy po protržení povodňové hráze u obce Domaszków, srpen 1997

Mezi rostlinami oderského údolí, které lze označit za ponto-panonské nebo submediteránní geoelementy, se nacházejí takové, které se vyskytují téměř výlučně ve velkých říčních údolích střední a východní Evropy. Většinou rostou na okrajích, ve společenstvech vysokých bylin nebo na loukách. Jmenovat lze např. pryšec lesklý (Euphorbia lucida), který se vyskytuje na Odře, ale chybí na Labi, pryšec bahenní (Euphorbia palustris), jarvu žilnatou (Cnidium dubium), buřinu jablečnikovitou (Leonurus marrubiastrum), mátu polej (Mentha pulegium), šišák hrálolistý (Scutellaria hastifolia), rukev rakouskou (Rorippa austriaca) a nadmutici bobulnatou (Cucubalus baccifer). Drobnokvět pobřežní (Corrigiola litoralis) a silenka tatarská (Silene tatarica), které se vyskytují na pískových náplavech a písčitých říčních březích, ukazují již více na blízkost ke xerofytním trávníkům. Ty se nacházejí na dunách v blízkosti řek a na písečných hřbetech v přirozeném inundačním území převážně ale na jeho okraji (na svazích teras) nebo dokonce na okraji říčního údolí. Příkladem početné skupiny druhů posledně jmenovaných společenstev by byla máčka plocholistá (Eryngium planum) a hlaváček jarní (Adonis vernalis), které na Odře, jakož i na Wisłe, pronikají severně téměř až do oblasti ústí.

Průchodnost

Nezanedbatelným aspektem při hodnocení funkčnosti biokoridoru je průchodnost řečiště samého. Četné přehrady a jezy na horním toku Odry přestavují podstatné zhoršení říčního kontinua. To platí pro všechny rozšiřovací mechanismy uvnitř říční nivy (viz výše). Blíže je průchodnost vysvětlena na příkladu tažných ryb.

V Odře se vyskytovaly atlantické anadromní druhy ryb - jeseter velký (Acipenser sturio), losos obecný (Salmo salar) a pstruh obecný severomořský (Salmo trutta trutta). Ryby vystupovaly až do českého úseku a jsou doloženy od Bohumína (čes. km Odry 4) (Heinrich, 1856). Výstavba říčních nádrží a silné znečištění migrace silně omezily, v horní části toku zcela znemožnily. Dnes putují lososi a mořští pstruzi až k ústí Warty (km 617,6) a odtud do povodí Noteče (Blachuta et Kusznierz, 1995). Jeseter velký v Odře pravděpodobně vyhynul. Přes postupné zlepšování kvality vody jsou jezy pro tažné ryby od oderského říčního kilometru 285 (nádrž Brzeg Dolny) směrem proti toku nepřekonatelnými překážkami. Nádrž Brzeg Dolny přerušuje také migrace baltické populace podoustve říční (Vimba vimba). Téměř vyhynulé populace v českém úseku povodí (v Odře a Opavě) nebyly nikdy tažné.

Z ichtyologického hlediska patří studovaný úsek Odry v České republice do pstruhového, lipanového a parmového pásma, v Polsku a Německu do pásma parmového a cejnového.

<< Další strana | Předchozí strana >>